Epiphany (1. Část)

25. července 2016 v 8:00 | Taehee

Epiphany (Prozření)


Jelikož jsem prostě strašná citlivka a nedokážu unést to, že bych za Minhovu smrt mohla já, tak je tady další příběh, který navazuje na Danger. Prostě, nejlepší konce, jsou ty dobrý a šťastný a Kazumi mi v tom velmi ochotně vyhoví. Nebudu to zase okecávat a jdeme na to!

Pár: Taemin & Minho (2Min)
Upozornění: Miluju dobrý konce, takže, pokud vy ne, tak tohle upozornění je pro vás! :D
Kazumi jako - Minho (tučně); TaeHee jako - Taemin (
netučně)


Až se ta jiskra vytratila a chlapec, který miloval svého kolegu, ony oči zavřel. Možná to byla ta síla jeho srdce, možná byl jen více unavený, ale ta rána nebyla hluboká natolik, aby byl schopný vykrvácet hned. Všechno kolem něj se pomalu zbarvovalo doruda, možná to zapříčinilo i to, že ona limonáda byla červená. Pokoj se zabarvil do smutku, navíc byly asi čtyři hodiny ráno. Pokud tohle měl Minho přežít, musel by ho někdo najít nejpozději v sedm hodin ráno, ale… kdo ho najde? Kdo by ho mohl najít a probudit. Bylo kolem půl sedmé ráno, když se Hyun rozhodl, že si z některého ze svých kolegů pěkně vystřelí. Šlehačka na obličeji… to znělo jako dobrý plán! Navíc on nemohl spát, proto se pomalu zvedl ze své postele a rozešel se rovnou k své tajné skrýši, kde měl několik šlehaček, některé už byly vypotřebované. Sáhl po jedné bombičce a vyšel ze svého pokoje. Začal rozpočítávat potichu pokoje kluků, který to dnes schytá. Jeho volba padla na…. Minha! Jo, ten z něj bude mít radost….
Ležel jsem… Neměl jsem o sobě ani ponětí. Nevěděl jsem o ničem, ani o tom, že se na mě chystá Hyun s bombičkou. Už jsem se viděl na nějaké pláži uprostřed nebe, jo, moje duše snad odejde do nebe. ,,Minho! Proboha! Minho!" Křičel nějaký hlas, pocítil jsem plácání na mých tvářích. Hyun se skláněl nad mým tělem, ale já o něm nevěděl. Netušil jsem, co se děje. Byl jsem někde daleko, ztratil jsem krev, on si toho všiml. Vzbudil všechny kluky, kdy Taemin nebyl ve svém pokoji. Onew zasakroval, zrovna teď musel ztratit signál! Šlo o Minhův život, o můj život. Nesměli zpanikařit, rychle přispěchal na pomoc Key, který zaškrtil moji levou ruku nad loktem tak, aby dál nevytékala krev. Ta tekla, srdce bilo, nechtělo jen tak přestat. ,,Minho…cos to udělal," zasyčel něčí hlas, ale já ten hlas neslyšel, užíval jsem si zrovna na pláži a můj obraz se převrátil do něčeho jiného… Byla kolem mě bílá mlha, nějaká záře, kterou jsem viděl na začátku toho všeho. Kluci viděli, jak je můj dech slabý, zatraceně slabý. Onew mě vzal do náruče a rychle se mnou spěchal dolů, kde zburcoval šoféra, který by mě měl odvézt do nemocnice. Tedy, musí! Onew jel s ním a řidič šlápl na plyn. Krev přestala téct díky obvazu, který kluci použili, ale už i ten začal pomalu prosakovat. Mezitím si Hyun všiml onoho nápisu na zdi… celou dobu jsem se o něj opíral, tedy, mé tělo na něj spadlo, a tak nebyl vidět. Ta bílá mlha byla všude kolem mě. Natáhl jsem ruku a slyšel nějaké další hlasy. Nerozeznával jsem je. Viděl jsem tváře těch, kteří byli v mém srdci, ale již nebyli na tomto světě, ale to já bych neměl být taky, ne? Přerývaně jsem cítil, jak se mi nadzvedla hruď a zase klesla. Ty tváře lidí, kteří mi chyběli, najednou zmizely. Tedy ne úplně, místo nich jsem viděl něco jiného… Pootevřel jsem oči, když mě do nich uhodilo světlo. Zase jsem na pláži? Ne… viděl jsem bílý strop a ten zápach… bylo to jako v nemocnici? Nade mnou se skláněly tváře těch, které jsem znal, ale oni přeci jsou živí a já… já mám být mrtvý, co je tady špatně? ,,Minho… konečně," oddechl si Onew a díval se na mě s výraznou úlevou v očích. Zmateně jsem si prohlížel jejich tváře… skousl jsem si ret. Něco je tady špatně… já žiju?

"Okamžitě mi všechno řekni, dělej!" Jonghyun na mě řval a já stále seděl na zemi a vzlykal jak spráskanej pes. "Minho-Minho a já.. My…" Nedokázal jsem nic říct, Minho se podřezal a byla to moje vinna. "Co vy? Zatraceně Mine mluv!" Zatřásl se mnou blonďáček a podíval se do mých uslzených očí. "Spa-spali jsme spo-spolu a já.. Teda on pak… Pak mi řekl, že mě milu-miluje. A-ale já utekl…" Moje slova se lámaly mezi vzlyky, ale Jonghyun by naléhal dál, takže jsem mu to musel prostě říct. Jjong se zarazil a zahleděl se kamsi za mladšího chlapce. Starší chlapec věděl o Minhových citech. Tedy, spíš to tušil. Nedalo se přehlédnout to, jak se Minho díval na Taemina, jinak, než na ostatní. Nikdy by si nepomyslel, že jejich maknae by byl schopný nečeho takového. Vyspat se s někým, bez jakýchkoliv citů. Znovu se zadíval do Minových očí. Okamžitě mu došlo, že to nebylo bez citů. Taemin se akorát těch citů natolik bál, že se zachoval jako svině. Byl mladý a neskušený, ale to ho neomlouvá. Jenže tyhle Hyunovi myšlenky jsem neznal. Nevěděl jsem o čem tak dlouho přemýšlí. "Kde… Kde jsou ostatní?" Odvážil jsem se konečně promluvit. "Onew jel s Minhem do nemocnice a Key se mu teď snaží dovolat. Mine, uvědomuješ si, jak strašně si Minhovi ublížil?" Na co se mě to ptá? Ovšem, že si to kurva uvědomuju! Vždyť mi na něm záleží! Známe se už tak strašně dlouho a on tu byl vždycky pro mě. "M-usím za ním!" Zvedl jsem se a odstrčil blonďáka od sebe a hodlal běžet ven z koupelny a do nemocnice. Ale Hyun mě zadržel. "Teď tam nebudeš nic platný. Jdi si lehnout, až to lékaři povolí, pojedeme za ním všichni. Ale pochybuji, že ti Minho něco takového odpustí… Taeminnie, měl by sis uvědomit své priority a své city…" S těmito slovy poklepal Jonghyun na mojí hruď, konkrétně na místo, kde se teď nacházelo moje rychle tlouknoucí srdíčíko. Povzdechl jsem si a s pláčem běžel do své ložnice.
Po třech dnech jsme všichni jeli za Minhem. Dneska by se podle lékaře měl probrat. Byl mimo kvůli ztrátě krve. Kluci se mnou nemluvili. Jen mi pravidelně říkali o Minhově stavu. Když jsme přišli před jeho pokoj, Onew mě zadržel. "Možná, bys tam neměl chodit." Podíval jsem se na něj stylem Děláš si srandu? "Nejsem si jistý, že tě Minho bude chtít vidět." Vysvětlil mi a já si povzdechl. "Teď spí, musím ho vidět." Po tváři mi stekla slza. Za ty tři dny jsem přemýšlel… O tom, co mi řekl Jonghyun o Minhovi o svých citech o všem prostě. Vešli jsme do pokoje. Jonghyun a já jsme si stoupli na jednu stranu postele, Onew s Keyem na tu druhou. Minho ještě spal. Jednu ruku měl v obvazech, do druhé vedla hadička z kapačky. Pípal tu přístroj, který oznamoval, že je Minhovo srdce v pořádku. Najednou se Minho pohnul a pomalu začal otvírat oči. "Minho… konečně…" Oddechl si Onew a my ostatní s ním. Můj srdeční tep se zrychlil, když Minho přejížděl pohledem po všech, kteří tady stáli. Pohled mu utkvěl na mně. Ale hned ho zase odvrátil. Chraplavým hlasem promluvil. "Mine, jdi pryč, prosím…"

Myslel jsem, že budu v nebi. Že má duše odešla do nebe a už se nikdy neprobudím. Nikdy nespatřím světlo světa. Možná jsem v tu chvíli byl sobec, velký sobec, kterému nezáleží na svých přátelích. Na malou chvilku mě přepadl pocit úzkosti, že bych to přeci jen neměl dělat, musel bych se z toho vyspat…ale nějak jsem na to už nemohl myslet, protože jsem zkrátka byl moc unavený. Měl jsem ten řez vést dál, kdyby byl více hluboký, možná bych se už vůbec neprobudil. Já byl zmatený, když jsem se najednou probudil. Nevnímal jsem, že z mé pravé ruky vede nějaká hadička. Taky tu pípal nějaký přístroj. Nevnímal jsem ani zavázanou levou ruku, kde bylo mé krásné dílo. Proč se mi to nepovedlo? Všichni si nejspíše oddechli, když jsem se probudil. Na jedné straně stál Onew s Keyem, kam můj pohled směřoval nejdříve. Prohlížel jsem si jejich tváře, které byly plné starosti, ale v očích se jim zračila úleva. Pomalu jsem přejel pohledem až na druhou stranu postele. Tam stál Hyun a….on. Podíval jsem se krátce na něj, ale hned pohled odvrátil. ,,Mine, jdi pryč, prosím…," vydal jsem ze sebe chraplavým hlasem a přivřel oči, kdy jsem se opřel více do polštáře. ,,Minho… prosím já..," ozval se hlas Taemina. ,,Ne… jdi pryč, prosím… jdi…," zašeptal jsem, až přístroj zapípal trochu víc, když se mi srdce roztlouklo docela o dost. ,,Min… Minho..," zamumlal, ale Hyun se na něj podíval a dal mu ruku na rameno, kdy radši šel s mladíkem ven. ,,Tohle už nedělej," podíval se na mě Key, kdy jsem se podíval do jeho očí, ale zase odvrátil pohled. ,,Myslel jsem… že už je konec..," zamumlal jsem a zakašlal. Podíval jsem se na kapačky a pak na moji zavázanou ruku. ,,Jen tak skončit tě nenecháme, co bychom dělali bez našeho Minhouška?" usmál se Onew. ,,Jo, to se rýmuje se slovem zlatoušek," zazubil se Key a já se na ně podíval. Tohle mě asi mělo rozesmát, ale já se nedokázal smát, jen jsem si povzdechl. ,,Kluci…promiňte…," podíval jsem se jim do očí a vydechl. ,,Zatím se nemáš zač omlouvat, ale koukej se honem rychle postavit na nohy, nebo tě na ně postavíme sami, kamaráde, za chvilku budou zase koncerty, co by si publikum o tobě pomyslelo?" zazubil se Key a já se poprvé za celou dobu usmál. Nepostřehl jsem ani, že na mě kouká Hyun s Taeminem skrz okno, které sem vedlo z chodby nemocnice. ,,Asi že jsem praštěný pako," povzdechl jsem si. ,,Starý dobrý Minho," usmál se Onew a kývl na Keye. ,,Pustí tě za pár dní, až se z toho dostaneš, takže…," odmlčel se Onew. ,,Takže vás brzy zase budu otravovat svojí přítomností v dormu," povzdechl jsem si. ,,Jo, ale tvůj pokoj jsme uklidili!" zazubil se hrdě Key, kdy jsem děkovně kývl a pousmál se. ,,Vy… víte…co se stalo?" podíval jsem se na oba dva, kdy mi trochu klesl zase hlas, a já sklopil oči. ,,Řekl nám to Hyun…," podíval se na mě Onew. ,,On si toho všiml už dříve," vysvětlit mi Key. ,,A taky… mu vše řekl Taemin a něco nám napověděl i nápis, který jsi vyškrábal na zeď," dopověděl Onew a já se podíval z jednoho na druhého, kdy jsem sklopil pohled, přivřel oči a povzdechl si. ,,Neměl jsem…," skousl jsem si ret. ,,Pochybami a lítostí ty minuty nevrátíš, žiješ a to je hlavní. Zapomeň na to, jsi v naší skupině stejně důležitý, jako všichni ostatní. Odpadne-li jeden, odpadnou všichni. Chápeš?" podíval se mi vážně Onew do očí. ,,Jo..," vydechl jsem, skousl si ret a přivřel si oči.

Stáhl jsem na chodbě s Jonghyunem a sledoval Minha přes sklo. Pak jsem se podíval na Hyuna. "Můžeš jít za ním, já tady klidně budu sám…" Promluvil jsem na něj, načež mi on věnoval svůj pohled do očí. "Budu tu s tebou… Protože, chci vědět… Přemýšlel jsi o tom, co jsem ti řekl?" Starší zpěvák se mi zadíval do očí a čekal na to, co mu odpovím. Odvrátil jsem pohled a podíval se zase na Minha. "Min-Minho… Mi to asi nikdy neodpustí." Zakoktal jsem a zamrkal, abych potlačil slzy. "A ty stojíš to, aby ti odpustil?" Touhle otázou mě Jjong trochu překvapil. "Ano… Stojím o to víc než cokoli na světě… Protože…" Zadrhl jsem se a skousl si ret. "Protože…?" Naléhal blonďák a já si nádechem dodal odvahu. "Protože ho miluju. Teď už to vím. Věděl jsem to už tehdy v tom baru, když jsem ho políbil, když jsme spolu… to je jedno… Prostě ho miluju, ale on mi to nikdy neodpustí. Tohle by neodpustil nikdo, navíc mi neuvěří, že ho miluju." Roztřásla se mi kolena a začal jsem vzlykat. Jonghyun mě okamžitě zatáhl na nejbližší sedačky. "Pokud o to opravdu stojíš a opravdu ho miluješ… Tak mu to musíš dokázat. Ale ne tak, jak se on to snažil dokázat tobě té noci…" Hyun na mě mluvil trochu komplikovaně, ale já jsem chápal co chce říct. Otřel jsem si slzu z líce a nadechl se. Přikývl jsem a opět se zahleděl na to sklo. "Budete se se mnou někdy zase bavit jako dřív?" Podíval jsem se na blonďáka a ten mi věnoval úsměv. "Co se mně týče… Tak… Může za tohle tvoje naivita, tvoje mladá neskušenost. Mladý a hloupý jelito prostě… Není to omluva, to rozhodně ne, ale dá se to pochopit. Tím, jak jsi ublížil Minhovi, jsi ublížil zároveň i mně a ostatním. Ale nejsi jen tak někdo… Jsi to pořád ty, náš maknae, známe se už přes 5 let. Víš moc dobře, že jsme tě měli vždycky strašně rádi a to se jen tak nevymaže po jedné obrovské chybě. Když dáš klukům čas i jim to dojde. U Minha nemám tušení, ale Onew a Key to pochopí. A já… Kdybych to nechápal a nechtěl pochopit, tak tu teď s tebou nesedím." Po tomhle proslovu mě Jjong poplácal po zádech a Onew s Keyem vyšli z Minhova pokoje. "Potřebuje se prospat, pojedeme do dormu a odpočineme si i my. Zítra za ním můžeme zase jet, teda až na…" Onew se podíval na mě a smutně pokýval hlavou. "Bude lepší, když ho teď necháš, aby si to vše srovnal…" Pronesl Hyun a vzal mě kolem ramen. "Jjongie má pravdu Mine. Pojďte, stavíme se někde na jídle a pak pojede domů.." Řekl Key a vykročil směr východ z nemocnice.

-TaeHee & Kazumi

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama