Epiphany (2. Část)

29. července 2016 v 8:00 | Taehee

Epiphany

Tak nějak mě napadá, jestli je tohle stále jednorázovka :D Proč se z většiny mých jednorázovek stanou příběhy? :D :D To je jedno... Nemusíte to číst, pokud jste se spokojili s koncem, že Minho umřel. Ale já se s tím nespokojila a chci to napravit, proto stále píšu/vydávám Epiphany :D. Další část vydávám už teď, v pátek, abych vás navnadila, taky proto jsou tu jen dva pohledy a konec, prostě taková kratší část :D :D Ale jinak bude Epiphany vycházet buď každé pondělí, nebo jednou za 14 dnů v pondělí, podle toho, zda budu mít něco napsané, nebo ne ;) Kdyžtak se můžete i vy vyjádřiv v komentářích, zda by vám hodně vadilo, kdyby tato příběhovka vycházela jednou za 14 dní a ne jednou týdně :D

Pár: Taemin & Minho (2Min)
Upozornění: Miluju dobrý konce, takže pokud vy ne, tak tohle upozornění je pro vás! :D
Kazumi jako - Minho (tučně); TaeHee jako - Taemin
(netučně)


Nechtěl jsem, aby to takhle dopadlo. Moje city byly nejprve omámeny a pak zraněny. Dýchal jsem neklidně a díval se na dva mladíky, kteří stáli u mé postele. ,,Už půjdeme, zítra přijdeme," podíval se na mě Onew. ,,Dobře...jen...," zachraptil jsem a odvrátil pohled ke stropu. ,,Ano, chápu, ale promýšlej," mrkl na mě Onew a já se na něj nechápavě podíval. Oni mě ale zanechali mým myšlenkám a úvahám. Nad čím mám přemýšlet? Nad tím, co se stalo? Jak se budu moct na koncertě natolik odvázat, aby na mně nebylo nic poznat. Podíval jsem se ven z nemocničního okna a mohl být rád, že sem nešli novináři a fanoušci - zbláznil bych se. Opřel jsem do do polštáře a po chvilce se mi zase povedlo usnout. Dny pomalu plynuly. Chodili za mnou kluci kromě Taemina. Nedokázal bych snést pohled na něj. Ne teď. Ne v nemocnici, když jsem ztratil tolik krve a on mi zranil to nejcennější. Proč se mi to vlastně nepovedlo, jsem se ani nemusel ptát. Ony řezy byly slabé, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc mě přepadával pocit, že jsem udělal hloupost. Po několika dnech jsem mohl jít domů. Měl jsem sbaleno a seděl na posteli oblečen ve svých černých džínách a bílé košili. Podíval jsem se na ruku, kde byly dvě jizvy, jedna trochu větší, druhá menší. ,,Nazdar kamaráde, jdeme domů," objevil se najednou v pokoji Hyun a usmíval se. ,,Jdeme," kývl jsem a usmál se. Přestal jsem houpat nohama a seskočil na zem. Protáhl jsem se, hodil si tašku přes záda. Šli jsme spolu k recepci, kde jsem něco podepsal, a pak jsme došli před budovu, kde stálo naše auto i se šoférem. Povzdechl jsem si a hodil tašku do kufru auta. Protáhl jsem se a zalezl na zadní sedačky, kde již seděl Hyun. ,,Víš, měl bys vyslechnout Taemina," podíval se na mě Hyun zcela vážně. ,,Vys-Vyslechnout? Z jakého důvodu?" zamračil jsem se a opřel se více do sedaček. ,,Zatraceně Minho! Sleduj jeho snahu, otevři oči a vyslechni ho, až to uznáš za vhodné," díval se na mě Hyun a promlouval mi do duše. ,,Snahu? Myslíš si, že se bude o něco snažit?" povzdechl jsem si a promnul krk. ,,Nezahazuj ho hned, hlavní je, abys ho sledoval a byl stále takový, jaký jsi byl," podíval se na mě Hyun a já si povzdechl. ,,Dobře...," podíval jsem se ven z oken a povzdechl si. ,,Tak se mi líbíš!" zazubil se a projel mi ve vlasech rukou, jako dítěti. Pousmál jsem se, ale vyskočil z auta hned, když zastavilo u dormu. Podíval jsem se na něj a z kufru vytáhl tašku. Hyun šel přede mnou a otevřel dveře, kdy jsem se nadechl a vstoupil hned za ním. Zul jsem si boty a vešel do obyváku. ,,Zdravíčko, Minho, je ti líp?" usmál se na mě Onew od Hifi věže, odkud se linuly tóny našich písní. ,,Ahoj, jo...," kývl jsem a tašku shodil z ramen. ,,Ale ty nemocniční kaše mi ze žaludku udělaly brečící dítě," usmál jsem se. ,,Na to mám recept! Tvé oblíbené jídlo! Ramen!" Houkl na mě hlas z kuchyně, který patřil Keyovi. Rozzářily se mi oči, kdy jsem tam zašel a konečně se po několika dnech mohl najíst.

Dny, kdy tu s námi nebyl Minho jsem prožíval vážně strašně. Pořád jsem se tím užíral a když jsme museli na nějaká interview do televize, tak můj úsměv nebyl ani zdaleka tak zářivý jako obvykle. Co hůř, všude se nás pořád ptali na Minha a co s ním je. Aspoň jsem na to nemusel odpovídat já, kluci mě v tomhle hrdě zastoupili. Pro všechny, kromě nás, byl Minho v nemocnici, kvůli menší nehodě v kuchyni. Jediné, co mě teď uklidňovalo, bylo to, že se kluci se mnou postupně začínali zase bavit. Nejdřív Jonghyun se jednoho rána se mnou bavil úplně jako by se nic nestalo, později i Key a nakonec i náš drahý leader Onew. Nedivím se, že jemu to trvalo nejdéle, je náš leader, něco jako náš nejstarší brácha, možná i takovej táta, ochranitel a já nevím co ještě. Jednoho krásného slunečného odpoledne jsme všichni byli v naší společenské místnosti. Onew blbnul s novou hifi věží, Key si četl a já jsem byl na notebooku. Do obývaku se najednou přihrnul radostně poskakujcí Jjongie. "Jedu pro Minha do nemocnice, kluci. Keyi, Onewe, nechcete jet taky?" Mě logicky vynechal, to by se klidně mohlo stát, že Minho by ani z té nemocnice domů nechtěl. V tu chvíli mě však něco napadlo. "Keyi hyung, nemohl bys tady zůstat? Potřeboval bych tvou pomoc…" Pronesl jsem a nervózně si skousl ret. "Jasně, není problém. Sice jsem chtěl jet taky pro Minha, ale pomůžu ti… S čím potřebuješ pomoct?" Vyskočil z křesla a nalepil se vedle mě na pohovku. Do vyhledávače jsem okamžitě napsal Minhovo oblíbené jídlo a Key se zasmál a poplácal mě po zádech. "No, tak to tady raději opravdu zůstanu a pomohu ti. Nerad bych, abychom vyhořeli." Vděčně jsem se na něj usmál a přikývl. "Fajn, Onew ty asi…" Hyun se zarazil a málem chytil záchvat smíchu. Onew zrovna začal tančit jakési podivné taneční kreace na svou oblíbenou písničku. Jakmile postřehl, že se na něj díváme, ovládač mu zalétal v ruce a nervózně vypl hudbu. "Ééé… Já nejedu, ta hifi potřebuje ještě trochu doladit nastavení." Všichni jsme se zasmáli a já s Keyem jsme se odebrali do kuchyně. Jjong mezitím odjel a Onew dál blbnul s hifi. Key mi s vařením pomohl a s jeho pomocí jsme brzy měli skoro hotovo. "Řekneš Minhovi, žes to vařil ty…" Podíval jsem se na chlapce s duhovými vlasy a on si mě překvapeně přeměřil pohledem. "Ale vždyť si většinu udělal ty. Já ti jen asistoval a byl to tvůj nápad." Pronesl a pak si povzdechl. "Ale pokud si to přeješ…" Pokrčil rameny a najednou jsme zaslechli klíče v zámku dveří. "Díky." Usmál jsem se rychle vyběhl do své ložnice. Věděl jsem, že mě kluci asi zavolají na večeři, taky už jsem měl vymyšlené, že si vezmu nějaké jídlo nahoru. Stejně ale, až uvidím Minha, nebudu schopný jíst. Netrvalo to dlouho, asi deset nebo patnáct minut a já slyšel hlas Onewa. "Maknae, pojď se najíst!" S povzdechem jsem otevřel dveře ložnice a pomalu sešel dolů. Kluci seděli u stolu. Onew jako vždy v čele, po jeho levé ruce Jjong, po pravé Minho, vedle Minha byl Key. Když jsem spatřil černovláska, mé srdce vynechalo několik tepů a pak se zrychlilo na maximum. "Já-já… Vezmu… Vezmu si to nahoru…" Řekl jsem s několika zádrhy, a hodlal s talířem jídla rychle vypadnout nahoru, jenže Onew mě zadržel. "Tak to ne, najíš se u stolu jako slušnej člověk. Sedni si a jez!" Povzdechl jsem si, ale neměl jsem sílu a ani nápad jak leaderovi odporovat. Sedl jsem si vedla Hyuna na polšátř na zemi a dal se do jídla. Házel jsem to do sebe rychle, nechtěl jsem Minha otravovat pohledem na mne dýl, než bylo nutné. Jak jsem tak jedl, všiml jsem si že Jjong vedle mě podivně mrká na Minha, pak na to jídlo a pak na mě. Nechtěl jsem nic absolutně řešit a tak jsem se brzo vytratil zpět do své ložnice. Sedl jsem si na postel a rukama podepřel svou hlavu. Chvilku na to jsem se rozvzlykal a schoval hlavu do dlaní. Minho mi to nikdy neodpustí, nejspíš se na mě u té večeře ani nepodíval.

-TaeHee & Kazumi

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama