Epiphany (6. Část)

22. srpna 2016 v 14:54 | Taehee

Epiphany


Je tu předposlední kapitola tohoto příběhu. No vlastně, předpředposlední, protože chystám ještě bonus :D. Nehodlám to okecávát, stejně nevím, co sem napsat, takže se bavte :D.

Pár: Taemin & Minho (2Min)
Upozornění: Miluju dobrý konce, takže pokud vy ne, tak tohle upozornění je pro vás! :D
Kazumi jako - Minho (tučně); TaeHee jako - Taemin
(netučně)


V ložnici jsem se rozklepaně přišoural ke skříni. Začal jsem se v ní přehrabovat a skrz slzy se snažil zahlédnout svou černou koženou bundu. Když jsem jí konečně našel, setřel jsem si slzy. Na stole jsem na kus papíru načmáral vzkaz. "Nechci být zdrojem tvé bolesti. Ublížil jsem ti a už to nikdy nemohu vzít zpět. Miluju tě, Minho… Jestli budeš někdy moct, odpust mi. Lee Taemin." Na papír dopadaly moje slzy a já začínal přerývavě dýchat. Vykoukl jsem ze dveří ložnice, na chodbě nikdo nebyl. Potichu jsem seběhl schody a zamířil si to rovnou k hlavním dveřím. Nazul jsem si kecky, hodil na sebe bundu a potichu opustil dorm. Vydal jsem se tam, kde jsem to strašně miloval. Střecha studia, kde jsme se seznámili my všichni. Já, Onew, Hyun, Key a Minho… Kluci moc dobře věděli, jak strašně to tam mám rád a tak jsme, ještě v době, kdy jsme tam chodili pravidelně na tréninky zpěvu, chodili vždy na střechu. Studio nebylo nijak daleko, brzy jsem tam došel. Byla tma a ulice Soulu osvětlovali lampy a měsíc. Jelikož bylo studio zavřené, obešel jsem ho a na střechu vylezl po požárním schodišti. Byli tu lavičky a já si na jednu z nich lehl a zadíval se na měsíc. Teď bude mít Minho bezemne klid. Jeho srdce se snad bez mé přítomnosti snadněji zacelí a jednou mi to třeba odpustí. Mezitím mohu bydlet u rodičů, je to sice daleko, ale to zvládnu. Kvůli Minhově srdci… Pocítil jsem, jak mi tečou slzy. Nechal jsem je a stále hleděl na ty nebeské krásky, které osvětlovali celé město.

Podíval jsem se po koupelně, nadechl se, ale neoblékl se do pyžama. Jen jsem zaběhl rychle do pokoje a převlékl se do čistějšího, kdy jsem se nadechl a šel k pokoji Taemina. Ta jeho slova na papírku. Skousl jsem si ret, co si mám o tom myslet? Nadechl jsem se, ale šel k jeho pokoji a zaklepal na dveře. ,,Minnie…," zamumlal jsem, vydechl, ale otevřel dveře, i když mi on nepřišel otevřít. Pokoj byl prázdný, kdy jsem se podíval kolem sebe, nadechl se a došel k jeho stolku, kde byl vzkaz. Přečetl jsem si ho jedním dechem. Sesunul jsem se k zemi a vložil hlavu do dlaní. Steklo mi několik slz, ale vzal jsem papírek a šel ke dveřím Hyunova pokoje, protože Onew byl dole ve sprše. Taemin zmizel…sakra! Zaklepal jsem na dveře pokoje, možná více zatřískal a vletěl tam. ,,Ups, sorry," zazubil jsem se nevinně. ,,Héj! To se chceš přidat, nebo co?" zasmál se Key, který prožíval zrovna líbačku spolu s Hyunem. ,,Ne, díky… Taemin zmizel! Nikde není, nechal tohle na stole…," přešlápl jsem si, ale podal lístek mladíkům, kteří si ho přečetli. Já si projel ve vlasech rukou, a setřel tváře, kde byly slzy. ,,Sakra… mladíček jeden nerozumný," povzdechl si Hyun. ,,Půjdu za ním já…," řekl jsem a skousl si ret. ,,Víš, kde ho hledat?" podívali se na mě. ,,Střecha studia…miluje to tam, případně další jeho oblíběný místa." sklopil jsem zrak, ale vzal si od nich lístek, vydechl a odešel z jejich pokoje. Sebral jsem si lehčí bundu a vyrazil pryč z dormu. Byla tma a já procházel kolem lamp. Hodil jsem si kapucu na hlavu, vydechl a kráčel dál v nejistotě. Zrychlil jsem krok a podíval se na studio, které bylo zamčené. Věděl jsem o tom, proto jsem rovnou šel po požárním schodišti nahoru, kde byly lavičky. Na jedné takové… spal on. Usnul. ,,Minnie… proč," zamumlal jsem, ale on mi neodpověděl. Spal. Vzal jsem ho opatrně do náruče, zachvěl se, ale pomalu šel ke schodišti. Nesl jsem ho po celé cestě domů. Před dveřmi na mě čekal už Onew, kdy mi s mladíkem pomohl, ale do pokoje jsem ho odvedl já sám a položil do ho jeho postele. Vydechl jsem, utřel si slzu a podíval se na stolek. Minnieho jsme převlékli do něčeho, v čem se dobře vyspí. Kluci řekli, že dají pozor, aby zase nezdrhl. Vzal jsem papírek a skousl si ret. Napsal jsem na papírek tato slova: ,,Minnie, neodcházej… kluky by to ranilo, nevím, koho více, jestli mě, nebo je, ale moje srdce další rány nepřežije. Prosím, zůstaň tu. Dej mi čas… Tvůj Minho." podepsal jsem se tam, zavzlykal, ale dal mu to na stolek tak, aby si toho hned ráno všiml. Odešel jsem do svého pokoje, kde jsem se převlékl do pyžama a usnul jsem.

Usnul jsem. Pod hvězdami a měsícem. Bylo toho na mě všeho moc, prostě jsem usnul únavou. Spal jsem velmi hluboce a měl jsem krásný sen. Já a Minho a ostatní kluci jsme někde na pláži u moře. Všichni se skvěle baví. Kvůli mému hlubokému spánku jsem ani nepostřehl, že mě někdo nese pryč ze střechy. Párkrát jsem sebou po cestě zacukal a měl tendenci se probudit, ale nechtěl jsem pryč z toho snu.
Probudil jsem se ráno. Zamrkal jsem a převalil se v měkké posteli… Moment! Jak posteli? Vymrštil jsem se do sedu a protřel si oči. Co tady dělám? Vždyť jsem byl tam na střeše studia a teď jsem tady u sebe v pokoji? A jakto, že mám na sobě tepláky a triko? Kde mám bundu? Jo aha, támhle na židli, ale to pořád nevysvětluje, co tady sakra dělám? Copak já nešel pryč? To se mi to jako zdálo? Rozhédl jsem se kolem sebe a najednou na stolku o lampičku našel opřený kus papíru. Vzal jsem si ho a přečetl. "Minnie, neodcházej… kluky by to ranilo, nevím, koho více, jestli mě, nebo je, ale moje srdce další rány nepřežije. Prosím, zůstaň tu. Dej mi čas… Tvůj Minho. Tvůj Minho… Tvůj Minho…" Opakoval jsem stále dokola poslední dvě slova. Takže Minho…? Nestihl jsem dokončit myšlenku, dveře mého pokoje se otevřely a dovnitř vešel Hyun. "Tak už jsi vzhůru ty hlupáčku? Doufám, že nemáš v plánu zase utíkat…" Zasmál se a sedl si ke mně na postel. Podíval se nejprve na mou tvář a pak na papírek. "Jjongie… Jak, jak jsem se sem dostal?" Zeptal jsem se a stále v ruce svíral papír. "No jak… Minho tě přinesl. Když jsi zdrhnul, tak Minho šel k tobě do ložnice, ale tys tam nebyl, jen ten tvůj vzkaz pro něj. Minho tě pak šel hledat, a mimochodem… Kvůli tobě nám překazilo doce hezkej večer s Keyem." Zašklebil se a bodnul mě prstem do břicha. Povzdechl jsem si a podíval se staršímu kamarádovi do očí. "Omlouvám se… Jen jsem chtěl… Teda, nechtěl jsem se mu pořád připomínat." Sklopil jsem hlavu a podíval se znova na papírek. "Dej mu čas Minnie. Pokud překonáte tohle, tak váš vztah bude mít pak mnohem větší cenu a sílu…" Pronesl Hyun a přejel mi rukou po vlasech. Lehce jsem se usmál a zamrkal slzy. "Tak vstávej, máme trénink, dneska celej den tančíme." Zasmál se blonďák a odešel z mého pokoje. Já s povzdechem vstal a vybral si nějaké oblečení. Minhův vzkaz jsem schoval do šuplíku a začal se oblékat. Za tři dny máme obrovskej koncert. Hala, kde se vejde skoro milion lidí. Řeknu Minhovi něco přímo tam, na koncertu! Ani jsem si v tu chvíli nevzpomněl, že za tři dny, v den toho obrovského koncertu, mám narozeniny. Devatenáct. Po Korejsku teda 20 no, nebo možná 21, nevím, nikdy jsem se v tom neorientoval. Takže používám to mezinárodní číslo, které pochopí všichni. Prostě za tři dny mám 19 let. Ty tři dny jsem se Minhovi snažil vyhýbat, nelézt mu na oči a nedávat mu najevo svou přítomnost, ale je to trochu těžké. Nebýt na očích někomu, s kým bydlíte, koncertujete, zkoušíte a podobně. Konečně nadešel ten večer. Hala plná lidí, my SHINee, naše písně, světla, mikrofony… To, co Minhovi řeknu, jsem měl už promyšlené, jen najít vhodnou chvilku.

Bylo to pro mě moc těžký. Minnie utekl z dormu jen kvůli tomu, aby mi nestál v cestě. Nechtěl jsem, aby kvůli tomu skupina trpěla a já... moje srdce tlouklo zběsile, když jsem ho hledal. Nemusel jsem hledat dlouho, protože jsem věděl o jeho oblíbeném místě. Sice jsem předtím musel přerušit líbačku dvou starších chlapců, ale to byla věc druhá! Nakonec jsem přeci jen donesl Minnieho zpět. Sice po cestě sebou párkrát zacukal, ale díky stavbě mého těla jsem mohl jej nést poklidně až do jeho ložnice. Zvládl jsem i naškrabat vzkaz a vrátil se k sobě do ložnice. Vzal jsem si medvěda do náruče a objal ho. Přemýšlel jsem tak nějak nad vším, co se stalo v uplynulých dnech. Ráno jsem se probudil brzo. Netušil jsem, kolik bylo hodin, ale promnul jsem si krk a zabral si koupelnu. Během deseti minut jsem byl hotov a konečně měl i jasnější oči. Slabost ze mě vyprchávala. Odešel jsem na snídani, kterou jsme s Keyem udělali jako vždy. Za tři dny nás čekal koncert. Do haly se vejde hnedle milion lidí a navíc... v ten den má on narozeniny. Je stále mladší, než já, je to náš maknae a můj... Během těch tří dnů se mi vyhýbal a snažil to ulehčovat. Já si toho dost dobře všímal a svíralo se mi srdce. To srdce mi nadávalo a bušilo. Po ty tři dny jsme zkoušeli a trénovali. Tři dny uběhly jako voda a nadešlo to, na co všichni čekali. Velký mega koncert. Díval jsem se na tu hromadu lidí a v zákulisí si ještě promnul zátylek. Sáhl jsem si na krk, kde byl schovaný řetízek... od něj... sáhl jsem si do kapes a tam nahmatal ten druhý. Všechno je dobré...až bude správná chvilka, využiju ji.. třeba pauza? Jo, to bude ono!

-TaeHee & Kazumi

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama