Chci být s tebou už na vždycky! (1.Část)

28. října 2016 v 16:01 | Taehee

Chci být s tebou už na vždycky!



Annyeonghaseyo! :D Vítejte u nové krátké píběhovky, konkrétně bude mít pět částí Jde o trošku neobvyklý pár, nicméně myslím, že i tak by se vám to mohlo líbit. Je to hlavně pro lidi, co neradi čtou dlouhé části, protože tady budou části kolem 1000-2000 slov ;). Užijte si první část :))

Pár: Onew & Minho (OnHo)
Varování: Žádné
Kazumi jako Onew (tučné); TaeHee jako Minho (netučné)


Už od rána jsem byl lehce nesvůj. Netušil jsem, čím to je, ale v poslední době jsem byl docela v slabých stavech. Snažil jsem se, aby to kluci nepoznali, snažil jsem se usmívat a být jim jako leader vzorem. Šlo to dost těžce. Zatraceně těžce. Mohlo to být i city, které jsem cítil k jednomu z mladších kolegů. Celkem ironie, když nevíte, o kom je vlastně řeč, když jsem nejstarší, může to být kdokoli. Je to i dobře, že to nevíte. Ale právě teď jsme na koncertě. ,,Shinee! Shinee!" ječeli fanoušci a my zrovna zalezli do zákulisí. Bylo mi už hůř. Nejedl jsem a nepil pár hodin, navíc ze stánků bylo sem cítit to dusno, co bylo hrozný. ,,Onew, jsi v pohodě?" ozval se hlas Hyuna, kdy jsem se na něj podíval. ,,Jo, vše je dobré,'' usmál jsem se, abych ho uklidnil. Chtěl jsem se jít napít, ale v tu chvíli jsem sebou švihl, uhodil se o stůl do hlavy a já s lehkým otřesem mozku upadl do mdlob. Zaslechl jsem jen volání kluků, to se nemělo stát... ale já už nevnímal.

"Minho?! Minho! Co pořád čumíš do toho mobilu! Je čas jet!" Pozvedl jsem překvapeně hlavu a podíval se na staršího duhovláska před sebou. "Jo… Kibume… Jdu…" Pronesl jsem v rychlosti a podíval se ještě na poslední fotku, která mi vykouzlila úsměv a pak zklamaný povzdech. Na fotce jsem byl já s našim drahým leaderem Jinkim. Usmívali jsme se a drželi se jako dva nejlepší kamarádi. Povzdechl jsem si, schoval mobil do kapsy a vydal se za ostaními k autu. Všiml jsem si, že Onew je dnes nějaký, trochu jiný, ale neodvážil jsem se ho na nic zeptat. Brzy jsme již stáli na podiu s mikrofony a tančili a zpívali a dělali fanouškům nádherné zážitky. Někdy v půli koncertu jsme dostali pauzu, kdy nás za doprovodu křiku dovedla ostraha až do zákulisí. Mé vlasy se lepily na spocené čelo, oddechoval jsem jako chlupatý pes v létě a jediné co jsem teď chtěl, byla láhev s vodou. Okamžitě jsem do sebe půlku vyklopil. Najednou mě na zátylku překvapil chlad a vlhkost. "Taemine! Ty parchnate!" Zvolal jsem na maknaeho, který mě zlil vodou a zasmál jsem se. Měl jsem teď mokrá záda a voda stékala a tvořila cestu až dolů. Už jsem se chystal, že ho zleju nazpět, když najednou jsem uslyšel ránu, pootočil jsem hlavou a spatřil jsem leadera, jak leží pod stolem bez jakékoli známky vědomí. Okamžitě jsem k němu přiskočil. Ach bože, ne, nemůžeš umřít. "Jinki! Jinki!" Ječel jsem a snažil se nahmat tep. Proti mně klečel Hyun a byl bych ho možná i vnímal - no určitě bych ho měl vnímat, protože na mě už docela řve - ale já byl teď plně zbaven vnímání. Cítil jsem palčivou bolest na srdci. Konečně jsem nahmatal tep. "Žije!" Zvolal jsem a konečně jsem se podíval na Hyuna a ostatní. Ani jsem si nevšiml, že se mě Kibum celou dobu snaží od leadera odtáhnout. Jo, byl jsem proti němu až hold moc silný. "Za chvíli je tu sanitka…" Řekl Taemin, který přiletěl k Hyunovi a do jeho hnědých očí se mu draly slzičky. Já k nim také neměl moc daleko. "Sakra Jinki, dýchej…" Promluvil skoro šeptem Hyun a div leaderovi nevrazil facku. Trochu ho proplesk. Nevím, jestli se Onew konečně trhavě nadechl díky tomu, nebo, že prostě už jeho tělo konečně nabylo trochu vědomí, každopádně jsem si lehce oddechl a opatrně leadera narovnal. Nevěděl jsem, jestli nás vnímá, ale měl jsem nutkání k němu promluvit. "Budeš v pořádku, Onew… Všechno bude dobrý…" Šeptl jsem a lehce ho pohladil po tváři. Když konečně dorazila sanitka, naložili v rychlosti Onewa na nosítka a odvezli ho. "Kluci, musíme uklidnit fanoušky…" Řekl Hyun, který držel kolem pasu Taemina a druhou rukou ho hladil ve vlasech. "Co jim máme říct?" Zeptal jsem se a chtěl jsem se otočit na manažera, ale došlo mi, že odjel s Onewem do nemocnice. "Řekneme jim, že Onewa potkala menší slabost a potřebuje odpočívat. Ale, že bude brzy v pořádku…" Odpověděl mi tedy místo manažera Hyun. "A-ale… To… Nevíme, jestli.. B-bude v pořádku…" Zakoktal jsem a v tu chvíli mě maknae probodl pohledem s uslzenýma očima. "Jak to můžeš takhle říct? Bude v pořádku!" Vyjel po mě a pak svou tvář opět skryl na Hyunově rameni. "Jasně, bude v pohodě… Onew je bojovník, ten něco vydrží." Přidal se k němu s velkou dávkou optimismu Key. Kývl jsem, ale ve vnitř sebe jsem se bál, že už mého Jinkiho nikdy neuvidím… Mého? Co? Doprdele, co to melu? Raději jsem se vydal za klukama na podium, abychom uklidnili fanoušky.

Jsem ztracený případ a měl bych se více hlídat. Sakra! Hlavně že mi doktor už tolikrán nadával. Jenže já ho neposlouchal, ne, ale asi bych měl. Zrovna na koncertě jsem musel zkolabovat! Odvedla nás zrovna ostraha do zákulisí, byli jsme někde v půlce koncertu. Už toho bylo na mě moc. Nedokázal jsem ani umravnit kluky, když Minnie zlil Minha studenou vodou. Nevnímal jsem nic, jen bolest hlavy a pak kolem sebe viděl andělíčky, hvězdičky a prosakovala tam tvář jeho. Ta jeho úžasná tvář, která byla roztomilá, když se na ní objevil úsměv. Tak nádherná tvář, při kterém se mi svíralo a rozbušilo srdce. Slyšel jsem vzdálené hlasy. Pořádně ke mně ani nedocházely. Jen moje srdce bilo pomalu, protože tělo utrpělo částečně šok. Jeden hlas patřil určitě jemu. Ale já byl někde mezi hvězdami, tak jakto, že tu je i on? "Sakra Jinki, dýchej…," byla slova, která jsem zaslechl hned, jakmile jsem ucítil palčivou bolest na tvářích. To si mohl Hyun odpustit! Trhaně jsem se nadechl. Skoro jsem na Hyuna zaprskal, ale nezvládl jsem ani otevřít oči, jen lehce pohnul prsty na rukou. Někdo mě ovšem narovnal, i když jsem moc nedokázal nic vnímat. Můj dech byl přerývaný a tlukot srdce se zvýšil, když si srdce uvědomilo, kdo je tak blízko. "Budeš v pořádku, Onew… Všechno bude dobrý…," šeptl a někdo mě pohladil po tváři. Dobře, nebyl to hned tak někdo. Poznal jsem Minha, ale v další chvíli mě popadly něčí ruce a kamsi mě položily. Dostal jsem na ústa kyslíkovou masku a do ruky dostal kapačky. Uběhlo pár hodin. Dostal jsem se do nemocnice, ale to jsem nevnímal. Vzbudilo mě ranní pípání přístroje, který pípal dle tlukotu mého srdce. Nadechl jsem se a vydechl, kdy se najednou v pokoji objevili doktoři. Oddechli si, něco zapsali a řekli mi, že mi po snídani odpojí kapačky. Budu se moci projít, ale ještě mě nechají pod dohledem. Mlčky jsem přikývl a najedl se té nemocniční snídaně. Nyní mi chyběly Minhovy palačinky. Skousl jsem si ret, ale najedl se, napil se a nakonec kolem jedenácté se rozešel k záchodům. Postel vypadala tak prázdně, ale s návštěvou jsem nepočítal.

Koncert jsme ukončili dřív. Nikdo z nás neměl moc náladu a fanoušci by si to bez Onewa stejně tolik neužili. Při cestě domů jsme byli zamklý. Hyun si držel svého Taemina v náruči, Key poslouchal písničky a civěl z okna a já zase projížděl fotky v mobilu. Onew na nich vypadal tak krásně. Jeho úsměv, jeho oči… Ach, bože! Ať je v pořádku! Jestli umře, tak už mu nikdy nebudu moct říct, že… Co? Co mu nebudeš moct říct Minho?! No? Ale nic… Ach… Jsem zbabělec! Opřel jsem se do sedačky a chvíli pozoroval ty dva naproti sobě. Minnie měl zavřené oči, hlavu opřenou o Hyunovo rameno a objímal jej kolem pasu. Jonghyun ho jednou rukou držel kolem pasu a tiskl ho k sobě, druhou ho hladil ve vlasech a na tváři. Ti dva měli vážně štěstí… Povzdechl jsem si a netrpělivě čekal, až budeme v dormu. Když jsme byli konečně v dormu a chystali se, že půjdeme spát, asi mi trošku hráblo. "Chci jet, za Onewem do nemocnice…" Řekl jsem, kdy se na mě všichni tři otočili. Taemin vypadal ospale, kluci byli očividně také unavení. "Teď tam nebudeš nic platný. Pojedeme za ním zítra. Musíš se vyspat a načerpat sílu…" Promluvil Hyun. "Ale…" "Žádné ale! Teď jsem tu nejstarší já, takže budeš poslouchat mě! Zítra za Onewem pojedeme, teď ho nech odpočívat a jdi si lehnout!" S tímhle mě rázně umlčel a já se tedy vydal do ložnice za ostatníma. Key a já jsme šli doprava od schodů, Hyun a Taemin doleva. Původně by s námi šel ještě Taemin doprava, ale ten už teď značnou dobu sdílel ložnici v levé části dormu s Hyunem. Doleva by šel i Jinki. Popotáhl jsem a zastavil se před svými dveřmi do ložnice. "Dobrou…" Řekl Kibum a poplácal mě po rameni. Kývl jsem a vešel do pokoje a rychle na sebe navlékl tepláky a volné triko. Skočil jsem do postele a zalezl pod deku. Byl jsem tak unavený, že jsem brzy usnul, ale trápily mě špatné sny. Asi proto jsem se vzbudil tak brzy. Tedy… Bylo deset a my vstáváme po koncertech obvykle kolem poledne. Vstal jsem, vzal si oblečení a šel do sprchy. Podle klidu, který tu panoval, kluci ještě spali. Ale já nechci už čekat. Chci jet za Onewem, musím vědět, že je v pořádku. Když už jsem čekal asi dalších dvacet minut, zda kluci nevstanou, přestalo mě to bavit. Vzal jsem si boty, klíčky od auta a vydal jsem se do nemocnice. Ve svém bílém autu octavia. Jel jsem pomalu a opatrně, nechtěl jsem se nikde vybourat, to bych Onewovi byl vážně k ničemu. Konečně jsem dojel do nemocnice. Na recepci jsem se zeptal, na Jinkiho pokoj a pak se vydal do pokoje 227. Zaklepal jsem, ale nic se neozvalo. Vzal jsem za kliku a vešel. Došel jsem k posteli, která byla… prázdná! Ach bože! Jinki… Podlomila se mi kolena, klekl jsem si k posteli, opřel se lokty o ní a schoval tvář do dlaní. Slzy tekly proudem, chvěl jsem se. To je jako… mrtvý? Proč mi to sestra na recepci neřekla? Třeba to ještě neví, pitomče. Ach, Onew…

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama