Chci být s tebou už na vždycky! (2.Část)

4. listopadu 2016 v 19:47 | Taehee

Chci být s tebou už na vždycky!



Annyeonghaseyo! Tak... Je to tu... Zítra v šest hodin vstávám a poté odlétám do Londýna... Vracím se ve středu... Je to poprvé, co takhle jedu mimo Česku, vždycky jse msi to přála, ale teď jsem ve fázi, kdy se mi nechce... Jedu totiž se školou a ti nám budou absolutně organizovat čas, program a navíc jsou povinné večerní programy a já... řekněme, že není moc lidí se kterými bych si ve škole rozumněla... No, každopádně o tom budu psát asi nějaký kecací článeček :D uvidím! :D No, vy si teďka užijte ChBSTUNV...

Pár: Onew & Minho (OnHo)
Varování: Žádné
Kazumi jako Onew (tučné); TaeHee jako Minho (netučné)


Až přijde za mnou manažer, tak mě nejspíše seřve, nebo v lepším případě jen promluví do duše. Nechtěl jsem nechávat kluky v dormu samotné, jsem leader a mám za ně jistou zodpovědnost. Tu si nejspíše převezme Hyun, protože je hned druhý nejstarší. Jo, náš Jonghyun, který ke všemu chodí s maknaem skupiny. Ale já... Onew! Klidni své myšlenky, máš rád všechny, ale co když jeho... V noci se mi trochu sice tep zvýšil, ale k ránu mi bylo mnohem lépe. Tušil jsem, že kluci za mnou dojdou, ale po koncertech spí do jedenácti. Nepředpokládal jsem, že by někdo sem došel na návštěvu. Byl jsem na pokoji 227. Nádherný pokoj, ovšem ironie. Byl jsem rád, když jsem dostal ze svého těla kapačky a nebyl na přístroji. Šel jsem na záchod, kdy jsem neočekával, že za mnou dojdou. Přeci by snad dali vědět. Na záchodě jsem si pak opláchl obličej. Podíval jsem se na svůj obličej. Už měl svoji barvu. Nadechl jsem se, vydechl a šel zpět do pokoje. Otevřel jsem pomalu dveře a slyšel vzlyky. Zamrkal jsem, ale nakoukl dovnitř. U postele klečel on, celý se chvěl pláčem a svoji tvář schovával v dlaních. Bodlo mě to u srdce. Nechtěl jsem, aby kvůli mně někdo plakal, navíc on, nádherný Princ. Šel jsem k němu a rukama mu přejel po zádech. ,,Minho... nebul, jsem v pořádku, ještě stále žiju," pousmál jsem se. Kluci tu nebyli?

Třásl jsem se, snažil se zastavit slzy. Nešlo to, nechtěly přestat téct. Najednou jsem ucítil dotek na zádech. "Minho… nebul, jsem v pořádku, ještě stále žiju." Slyšel jsem jeho hlas! Otočil jsem se a padl mu kolem krku. "Jinki…" Vzlykl jsem a sevřel ho v objetí. Fakt je tady… Žije, dýchá, usmívá se. Dotýkám se ho… Je skutečný… "Co bulíš ty blázínku, tos měl o mě takový strach?" Promluvil a já se lehce odtáhl a skousl si ret. "Já… Já tě totiž…" Vytřeštil jsem oči, co jsem to chtěl říct?! "Já tě nechtěl ztratit!" Řekl jsem rychle a opět ho objal. "Mě neztratíš, neboj, nebylo to nic vážnýho," usmál se a jeho ruka mi přejela po zádech konějšivě. "Promiň, nechtěl jsem vás tak lekat a mrzí mě to," povzdechl si smutně, ale nadále jeho ruka jezdila na mých zádech. On se omlouvá? Ale, vždyť, nemá za co! "Vždyť, ty za nic přece nemůžeš… Nemusíš se omlouvat…" Řekl jsem a lehce ho donutil sednout si na postel a sám jsem si sedl vedle něj. "Jsem rád, že jsi v pořádku, Onew hyung." Usmál jsem se a otřel si slzy. Chtěl jsem ho znovu obejmout. Ukázat mu, jak moc ho mám rád, jak moc mi na něm záleží, ale neodvážil jsem se. Najednou se ozvalo klepání na dveře a vešli kluci. Hyun a Taemin s rukama kolem pasu a za nimi Key. "Tady jsi ty pitomče! Neříkal jsem náhodou, že pojedeme spolu do nemocnice? Já se bál, že ses někde vyboural!" Sklopil jsem hlavu. Neposlechl jsem svého hyunga, asi jsem měl počkat. "Promiň…" Šeptl jsem a skousl si ret.

Sevřelo se mi srdce, když jsem ho viděl, jak se u té postele celý třásl. Došel jsem k němu a přejel rukou po zádech. Uklidňoval jsem ho a lehce se usmíval. Minho se otočil a padl mi kolem krku. Lehce jsem zamrkal, když jsem ucítil slabost v kolenou, ale udržel jsem na nohou. "Jinki…" vzlykl a sevřel mě v objetí. Ach Minho... mé srdce se zachvělo, začalo skákat jako zblázněné. "Co bulíš ty blázínku, tos měl o mě takový strach?" usmál jsem se, ale lehce ho chytil kolem pasu. On se odtáhl a skousl si ret, kdy jsem se na něj díval. "Já… Já tě totiž…," začal, kdy jsem zamrkal. Řekni to...ale co by měl říct?! Sakra! "Já tě nechtěl ztratit!" řekl rychle, kdy mě znovu pevně objal. Zahřálo mě to u srdce, ale bodly mě i výčitky. Musím se hlídat. "Mě neztratíš, neboj, nebylo to nic vážnýho," usmál jsem se a rukou mu přejel po zádech velmi konějšivě. "Promiň, nechtěl jsem vás tak lekat a mrzí mě to," povzdechl jsem si smutně, ale nadále jezdil rukou po jeho zádech. Nerad jsem je tak vylekal a zničil koncert. "Vždyť, ty za nic přece nemůžeš… Nemusíš se omlouvat…," řekl mi. Podíval jsem se na něj a lehce se usmál. ,,Ale jo, kdybych nebyl paličák a víc se hlídal," pousmál jsem se, ale Minho mě lehce donutil si sednout, kdy jsem se posadil na postel a zamrkal očima, když si sedl vedle mě. "Jsem rád, že jsi v pořádku, Onew hyung,'' usmál se a otřel si slzy. Odlehčeně jsem se usmál. Vážně mi na mých dongsaengs záležía hrozně moc. Ale na něm.. nestačil jsem to domyslet, protože se ozvalo zaklepání na dveře. Podíval jsem se ke dveřím, v kterých se objevil Hyun s Taeminem - jak jinak, než v objetí - a za nimi Key. Lehce jsem se usmál. Nechtěl jsem, aby mě viděli tady takhle. V tom mém úžasně huňatém fialovém župánku. "Tady jsi ty pitomče! Neříkal jsem náhodou, že pojedeme spolu do nemocnice? Já se bál, že ses někde vyboural!" řekl najednou se strachem v očích Hyunnie. Jasně, jako druhý nejstarší si dává za zodpovědnost kluky, když s nimi nejsem já. "Promiň…," šeptl Minho, když sklopil hlavu. Lehce jsem si odkašlal a vzal si skleničku s vodou. ,,Naštěstí se nic vážného nestalo a jsme všichni v pořádku, ne?" podíval jsem se na ně s klidným výrazem leadera a usmál se.

Byl jsem rád, že je Onew v pořádku. "Kdy tě pustí?" Zeptal se Key a já se otočil na leadera. V tom župánku vypadal roztomile. "Neříkali. Ale asi podškrábnu revers a půjdu už dneska." Překvapeně jsem zamrkal. "Měl bys tu zůstat a pořádně si odpočinout." Řekl jsem, kdy ostatní kývli. ,,A nechat vás, abyste rozbourali dorm? Ani náhodou!" zasmál se a my s ním. "A v dormu si odpočinu líp, než tady, kdy každou chvilku někdo chodí po chodbě," dodal. "Takže, si tě rovnou odvezeme?" Zeptal se Jonghyun, kdy Onew kývl a po chvíli nechal zavolat lékaře se kterým chvíli mluvil o svém stavu a později už mohl balit na cestu do dormu. Chtěl jsem jet s ním v autě, ale měl jsem tu své vlastní a tak jsem si ho odvezl do dormu, nechal ho v garáži a brzy jsem vcházel k ostatním, kteří se mezitím dostali do obýváku. "Tak co ty zlobidlo?" Slyšel jsem, když jsem vešel do obýváku. Hyun a Key byli v kuchyni a chystali oběd a Onew seděl na gauči s Taeminem. Leader zrovna tahal maknaeho za tvář a ten se jen roztomile smál. Že by chtěl Onew Taemina? Ale ne… Minnie patří Hyunovi… Šel jsem do kuchyně ke svým hyungs. "Chcete s něčím pomoct?" Zeptal jsem se a oni se na mě otočili. "Nachystej talíře… Ten losos je za chvíli hotovej. Můžeš každému dát porci zeleniny a tmavé pečivo." Řekl mi Hyun, kdy jsem kývl a nasál vůni lososa, který se smažil. Key zrovna dodělal salát a krájel pečivo. Začal jsem tedy na pět talříů servírovat salát a pak tam naskládal pečivo. Poslední šel na řadu losos. Odnesli jsme s klukama pět talířů ke stolu a usadili se, kdy Hyunnie přinesl ještě láhev bílého vína a skleničky. Nalil do čtyř, kdy se Taemin zamračil. "Ty ne lásko, nechci tě někde lovit ožralýho." Mrkl Hyunnie, kdy jsme se zasmáli a Min nafoukl naštvaně tváře, ale nalil si džus. "Takže… Na to, že je náš drahý leader Lee Jinki zase s námi a, že tady s náma ještě dlouho bude!" Řekl Jonghyun vážně, kdy jsme pozvedli skleničky a přiťukli si s úsměvem na tváři.


Seděl jsem spokojeně na posteli a díval se na své mladší kokegy. Už mi bylo mnohem líp. "Kdy tě pustí?" zeptal se mě Key a Minho se na mě otočil, kdy jsem se lehce zamyslel. Nechci tu být, nenávidím nemocnice a mám radši svoji ložnici. "Neříkali. Ale asi podškrábnu revers a půjdu už dneska," usmál jsem se a lehce si promnul zátylek. "Měl bys tu zůstat a pořádně si odpočinout," řekl Minho a ostatní kývli. No, snad jsem leader já, ne?! Ušklíbl jsem se nad tím. ,,A nechat vás, abyste rozbourali dorm? Ani náhodou!" zasmál jsem se a kluci taky. "A v dormu si odpočinu líp, než tady, kdy každou chvilku někdo chodí po chodbě," dodal jsem s úsměvem. Jo, ty kroky na chodbách mě parádně rozčilovaly. "Takže, si tě rovnou odvezeme?" zeptal se mě Jjongie a já jen přikývl. Následně jsem zavolal doktora, se kterým jsem si promluvil o mém stavu, podepsal papíry, sbalil se a byl rád, když jsem v džínách a košili opustil nemocniční pokoj. Minho za námi jel ve svém autě a já se díval na na cestu. Po chvilce jsme byli konečně v dormu, kdy jsem byl rád, že jsem zpět. Posadil jsem se spokojeně na gauč. ,,My jdeme udělat oběd," zahlaholil Hyun. ,,Jen do toho," usmál jsem se, ale najednou zpoza mě vzal polštář a lehce mě jím přetáhl přes záda. Zamrkal jsem, ale podíval se na Taemina, který se nevinně smál. "Tak co ty zlobidlo?" zasmál jsem se, zavrtěl hlavou a zatahal ho za tvář se smíchem. Dovnitř už došel i Minho, který zmizel za kluky. Přesunul jsem se do čela stolu a podíval se na lososa, zeleninu a pečivo před sebou. Lepší, než ty nemocniční kaše. Usmál jsem se, když Hyun došel ještě s lahví vína a skleničkami. Do čtyř nalil víno a Minnie se zamračil. "Ty ne lásko, nechci tě někde lovit ožralýho," mrkl Hyun, kdy jsem se zašklebil a s ostatními se zasmál. Taemin nafoukl tváře a nalil si džus. "Takže… Na to, že je náš drahý leader Lee Jinki zase s námi a, že tady s náma ještě dlouho bude!" řekl Jonghyun vážně, kdy jsem se lehce začervenal, ale usmál se, pozvedl skleničku a přiťukl si s ostatními s úsměvem na tváři. ,,A na to, abychom byli stále taková skvělá parta jako do teď," mrkl jsem, usmál se a napil se. ,,Dobrou chuť,'' usmál jsem se po odložení sklenky a začal jíst to boží jídlo.

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama